Jób 29

Bible Kralická 1613 · 25 veršů

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.